Knižní recenze: Dcera sněhu - Eowyn Ivey

Autor: Eowyn Ivey
Název: Dcera sněhu
Počet stran: 392
Nakladatelství: Fortuna Libri
Rok vydání: 2012
Čteno: září 2014

Anotace
Nesmírně silný, jímavý, brilantně napsaný příběh o nevšedním osudu dvou lidí, toužících po dítěti tak moc, až si jeho existenci přivolají.
Román se odehrává v odlehlé aljašské končině a dny jeho hrdinů, Jacka a Mabel, jsou naplněny těžkou prací. Manželé se velice milují a trápí je jen marná touha po dítěti. Když toho roku napadne první sníh, ze samé radosti si postaví venku před domem sněhulačku. Následující ráno je však sněhulačka pryč, a na cestě jsou vidět drobné stopy. V příštích dnech Jack a Mabel několikrát z dálky zahlédnou blonďatou holčičku osaměle bloudící v lese, ale neodvažují se o tom zmínit jeden druhému ze strachu, že se jedná jen o přelud, podnícený dávno pohřbenými nadějemi na vlastní dítě… V tajuplné, překrásné, ale mimořádně drsné krajině se věci mohou jevit jinak než ve skutečnosti...

Ke čtení této knihy jsem se dostala díky skvělé Basterce a jejímu společnému čtení této knihy. Knihu bych si přečetla i tak, ale mohlo k tomu třeba dojít až za rok nebo dva... Po přečtení této knihy jsem moc ráda, že jsem ji četla už teď, protože kniha je podle mě úžasná a byla by obrovská škoda, kdyby mi ležela bez přečtení několik let v knihovně.
Knihu jsem si sebou vzala na dovolenou, kterou jsem strávila na ostrově Kos, který patří Řecku. Musím říct, že bylo úžasné číst o zimě, sněhu, nehostinné Aljašce a těžkém životě na ní a přitom být na pláži, poslouchat šumění moře a nahřívat se na sluníčku při 30°C. Větší protiklady by jste hledali jen těžko.

Kniha popisuje osud staršího manželského páru, Mabel a Jacka, kteří velice touží po dítěti. Tohoto daru jim však nebylo dopřáno, Mabel porodila mrtvého chlapce a znovu otěhotnět se jí již nepodařilo. Ve snaze utéct od dosavadního života a věčných otázek přátel, proč nemají děti, rozhodnou se manželé, na popud Mabel, odstěhovat se na Aljašku. Aljaška je v té době teprve osídlována a život na ní je opravdu těžký. Mabel a Jack se na ni stěhují s vyhlídkou, že k sobě opět najdou cestu a všechny útrapy těžkého života na Aljašce budou nést společně. Přestože se stále moc milují, většinu času tráví každý sám se svým žalem a nevyplněnými tužbami v podobě vlastního dítěte. Jack tráví své dny těžkou prací na poli a Mabel sužují útrapy doma ve srubu. Když se sejdou večer na večeři, místo toho aby si dokázali vzájemně pomoci ve svém smutku, raději mlčí.
Jednoho večera ale napadne první sníh a Mabel s Jackem si postaví malou sněhovou holčičku, kterou nastrojí do červených palčáků a šátku. Ráno je ovšem sněhulačka rozbořená a pálčaky i šátek jsou pryč. Od sněhulačky vedou ve sněhu podivné dětské stopy...
Po této noci se mezi stromy začne objevovat malá, blonďatá, plachá holčička, kterou doprovází její liška. Mabel i Jack si zpočátku myslí, že blouzní, že jejich mysl zcela ovládla nevyplněná touha po dítěti. Jednoho dne se však plachá Faina odhodlá a vkročí do srubu k Mabel a Jackovi. Všichni tři postupně začnou tvořit jakousi rodinu, ovšem i sebe více sněhu jednou roztaje a tání sebou vezme zpět vše, co na začátku zima přinesla...

Khiha se odehrává na Aljašce, v údolí řeky Wolverine ve dvacátých letech 20. století. V knize se objevuje kromě Mabel, Jacka a Fainy více postav. Největší prostor dostaly v knize dva členové Bensonovi rodiny. Esther, která je pravým opakem Mabel a nezalekne se ničeho a její nejmladší syn Garett. Kniha je rozdělena do tří částí a její děj se odehrává v průběhu několika let. Časový posun je vždy popsán nenásilně a alespoň já jsem neměla pocit, že by mi něco uteklo při posunu děje o 5 let dopředu. Kniha je nesmírně čtivá a kvalitně zpracovaná. Moc se mi líbí detaily sněhových vloček, pomocí kterých jsou v knize oddělovány jednotlivé pasáže. Popis života, přírody, počasí a zvířat na Aljašce byl podrobný a neměla jsem problém s tím, všechno si podle knihy představit.

Celý příběh je nesmírně čtivý a už od první stránky mě vtáhl do děje, z kterého jsem se jen velice těžko vytrhávala. Všechny postavy jsem si moc oblíbila a kdyby kterákoliv z nich byla jen trošičku jiná, kniha by nebyla tou knihou kterou je. Letos si určitě nevzpomenu na jinou knihu, která by mě takto zasáhla. Dceru sněhu Vám všem určitě doporučím k přečtení.

Na závěr musím ještě jednou poděkovat Basterce za to, že tohle společné čtení pořádala.